Tvorba umělecké dvojice Hannah Quinlan a Rosie Hastings (obě Angličanky, nar. 1991) se odvíjí od tématu autority a dynamiky společenské moci, které jsou charakteristické pro určité skupiny, ale zároveň se zdá, že mají univerzální nadčasovou kvalitu. Quinlan
a Hastings pracují s filmem, performancí, lepty, mozaikami a freskami, což jsou technicky náročná umělecká média, která vyžadují specifické dovednosti. Svůj přístup označují za kritický a zároveň oslavný. Poukazují na utlačovatelská komunitní pravidla aplikovatelná i v progresivních hnutích, analyzují komplikovanou historii konzervativního britského bílého feminismu Disgrace (Potupa, 2021) a mužskou dominanci v gay barech UK Gay Bar Directory (Adresář gay barů ve Velké Británii, 2015/2016).

Jejich propracované fresky, jako například The Disinherited ­(Vyděděnec, 2022), jsou plné odkazů na dějiny umění. Toto dílo odkazuje na fresku italského umělce Masolina z roku 1424 ve slavné Brancacciho kapli ve Florencii, která zobrazuje novozákonní akt uzdravení mrzáka a vzkříšení Tabity svatým Petrem v kombinaci s výjevy z florentského městského života na počátku 15. století. Kompozice a postavy na obraze přímo odkazují na tuto fresku, přenášejí však situaci do současného britského veřejného prostoru a ukazují sociální interakci mezi různými lidmi včetně lesbického páru s dítětem (vlevo). Dílo bylo vystaveno na jejich sólové výstavě freskových maleb s názvem Tulips (Tulipány) v Tate Britain v roce 2022. Podobně jako kostelní fresky, i ty v této sérii měly za cíl vyprávět příběhy nabité vizuálním symbolismem a předávat morální poselství.

Quinlan a Hastings nedávno získaly prestižní zakázku na vytvoření nové stálé mozaiky o šesti panelech pro stanici londýnského metra St. James‘s Park, která je vystavena od října 2024.