Jean Claracq (Francouz, nar. 1991) zkoumá městskou existenci, která je do jisté míry utvářena jazykem reklamy a sociálních médií, jenž se používá k vyvolání touhy, fascinace a chtíče. Claracqovy pečlivě malované figurativní obrazy malované olejem na dřevo i temperové práce na papíře představují mladé muže zmítané mezi osamělým městským životem a nudou na sociálních sítích. Díla jsou mimořádně malých rozměrů a často pečlivě zarámovaná, což připomíná náboženské středověké obrazy a jejich vzácný status. Tato historická tradice ostře kontrastuje s obrazností děl: jsou plná prvků současné popkultury, výjevů z každodenního (gay) života a městských prostor, zejména parkovišť, které pro autora symbolizují svět odcizený konzumu. Claracq kombinuje nalezené obrazy z internetu s mnoha odkazy na různá umělecko-historická období, čímž umožňuje koexistenci různých perspektiv a vytváří bohatství interpretací.

Jeho socha Monument 2 (2024) je záměrně vytvořena z materiálů a forem, které jsou nabité odkazy a plné paradoxů. Provokativní název, který se k malé plastice nehodí, zpochybňuje naši touhu po velkoleposti a glorifikaci, pro kterou bylo historicky vyhrazeno médium sochařství. Myšlenka monumentu je konfrontována s kašnou, která se nejprve používala na dvorech, ale později se stala typickou, oblíbenou, funkční sochou ve městech po celém světě. Fountain (Fontána) byl zároveň název slavného pisoárového díla Marcela Duchampa (1917), které zavedlo myšlenku ready-made a konceptuálního umění a následně změnilo běh dějin umění. Figurka atletického muže, která evokuje klasické řecké sochy, drží v ruce vzácnou přírodní perlu, jako by tento mladý muž hrál fotbal. Stojí na dřevěném podstavci, který kopíruje slavné torzo mladého muže od Constantina Brâncușiho (1919–1924), z něhož Claracq nechává vytékat vodu a opět naznačuje močení. Měděná forma používaná k pečení – použitá jako základ „pomníku“ – zesměšňuje staromódní představy o mužnosti.