Polsko-francouzská umělkyně Alina Szapocznikow (1926–1973) patřila k největším inovátorům v oblasti současného sochařství. Její životopis je neodmyslitelně spjat s dějinami poválečné Evropy. Poté, co jako židovská teenagerka přežila nacistický koncentrační tábor, studovala Alina Szapocznikow umění v Praze a díky stipendiu krátce také v Paříži. V padesátých letech se vrátila do Polska v naději na větší uměleckou svobodu po Stalinově smrti. V roce 1962 reprezentovala Polsko na benátském bienále, ale v roce 1963 emigrovala do Francie, aby mohla svobodně pracovat poté, co se ukázalo, že sovětské tání je pouze krátkodobé. V padesátých a šedesátých letech radikálně přehodnocovala pojetí sochařství, experimentovala s novými materiály a používala tělo, včetně vlastního, jako základní formu pro své sochařské objekty, což bylo v té době zcela revoluční.

Fascinována pevností a křehkostí lidského těla používala Alina Szapocznikow polyester, polyuretan, pryskyřici, gázu, a dokonce
i zmačkané noviny k vytvoření svých soch, které díky těmto neobvyklým materiálům dokázaly zprostředkovat pocity intimity a náklonnosti. Ráda také vyráběla sériové předměty, s nimiž se dalo žít v každodenním životě, například lampy. Jednou z jejích známějších sérií je Ventres (Břicha), pro kterou vytvořila odlitek z břicha Arianne Raoul-Auval, přítelkyně francouzského umělce Rolanda Topora, s nímž se Alina spřátelila v Paříži. Dílo vyrobené z charakteristické polyesterové pryskyřice a polyuretanové pěny ztělesňuje experimentálního ducha autorky, její umělecké schopnosti a zakomponování každodenního života, které nakonec učinily její sochařství tak současným. Alina Szapocznikow v mládí přežila tuberkulózu, v roce 1969 jí však byla diagnostikována rakovina prsu, která byla příčinou její předčasné smrti.